A budeš můj - 9. Kouzelné okamžiky…

Pozn.aut.: Já vím, že už je to hrozně dlouho, co jsem přidávala naposledy, ale opravdu nestíhám (nehledě na to, že mám tak trošku tvůrčí krizi)...:-(
Nebudu se moc divit, jestli si povídku nepamatujete, ale budu doufat, že se najde někdo, koho nová kapitolka potěší...
Taky moc prosím o komentíky;-)

--------------

Tik, tak…
Tik, tak…
Tik, tak…

Čas je divná věc. Je to vůbec věc? Je to všechno a nic… Jsme to my a přesto nikdo… Čas je prostě jen… čas.

Tak proč jde tak pomalu? Nebo to mu jen málo tluče srdce? Ne… srdce mu tluče snad až moc rychle… jak tu tak sedí na pohovce, stále ve stejné poloze, bez hnutí… a proutek cesmínu svírá v pohublých prstech.

Sám v cizím domě.
V domě Draca Malfoye.
V domě člověka, který prý už nemá co ztratit.

A já snad mám co ztratit, když už nemám ani tu pitomou paměť?
Ne…
Já už můžu jen získat. Získat zpět svou ztracenou minulost, ať už byla jakkoliv těžká a bolestná…
Třeba mi s tím Malfoy pomůže…

Co to povídám?!
Malfoy mi má s něčím pomoci?! A navíc ještě když se jedná o minulost, o mojí minulost??

Asi na mě ta izolace působí negativně…

Zamyšleně přejede bříškem po celé délce hůlky. Kousek od rukojeti zadrhne za malou rýhu… tu rýhu… Udělal si ji, když na mu na útesu při boji s Voldemortem zapadla do pukliny ve skále. Nemohl jí tenkrát vůbec dostat ven… a myslel při tom na Ginny…

Ach Ginny…
Co se to s námi stalo? Co se stalo…

Kdybych alespoň věděl…
Je v pořádku? Co to malý? Je s ní teď ten muž ze vzpomínek? Hledala mě vůbec…

Znovu upne zrak na předmět v dlaních. Zkusmo si hůlkou švihne vzduchem. Přijde mu, že nic přirozenějšího v životě nedělal… Jen mávnout a…

Na podlaze se před ním objevila nevinně vypadající květina. Nejspíš asi lilie, nevyzná se v kytkách.

Jen na ní hledí, ale nezvedne se… stále se nevychýlil z původní polohy.
Tak bílá… jako… jako co?
Sníh…
Ano, sníh… ale proč ho napadl zrovna sníh? Ta bílá? Co je ještě bílé? Tolik, tolik zářivě bíle? Snad jen ten… jednorožec… tenkrát… A přitom to není zase tak dlouho co ho spatřil v zahradě…

Narovnal se.
Co sakra děla jednorožec v zahradě Malfoy Manor? V domě zasvěceném černé magii? Něco tak čistého a vzácného… Zrovna tady?

Vstal z pohovky a sebral lilii ze země. Zamyšleně si jí prohlédl.
Už mi asi přeskočilo…

Přesto ale zamíří k oknu.
Zahrada působí tak smutně, prázdně… Chybí jí světlo. Vše je ponuré…
Stejně ale zatoužil se tou bukovou alejí projít. Cítit praskat větvičky pod nohama, slyšet šum listí, vdechnout vůni trávy… Ach…

A proč by vlastně nemohl? Vždyť má hůlku, dostane se ven…
Udělá pár kroků ke dveřím, ale pak se zastaví…
Ne, je to šílené…
Není, jen na chvíli…
Ale…
Ale co, hm?
No tak…
Noo?
Tak… tak jo…

Dotkne se kliky, ale ještě dřív než stačí pronést to své alahomora, dveře se s cvaknutím samy otevřou a jakmile vyjde z pokoje, samy se zase zaklapnou.

Tak tu stojím, fajn… nejdřív se musím zorientovat… nalevo chodba… napravo chodba… uff… Co teď?
Zdá se, že cesta k východu by mohla směřovat vlevo, tam se chodba láme a za zatáčkou jsou třeba schody…

Opatrně našlapuje po studených dlaždicích.
Jsem tu jako Alenka v říši divů… všude takové zvláštní obrazy, nikde ani známka po černé magii… Co se to s tebou stalo, Malfoyi?

Asi po čtvrt hodině se konečně dostal do prostorné haly, kterou zakončují obrovské domovní dveře.
Zvláštní, že cestou nikde nepotkal ani náznak života. Žádný domácí skřítek, žádný Malfoy… Teď se sám sobě tiše zasmál, copak je tu víc Malfoyů proboha?

K jeho překvapení, i vstupní dveře povolily pod pouhým dotekem. Cesta je volná…
Do očí ho praštilo denní světlo, musel se na chvíli zastavit. Když se po pár vteřinách rozkoukal, vyrazil do náruče zeleného království…
Brána se zavřela…

A ve zdech tichého domu se ozval sotva slyšitelný vzdech Draca Malfoye.
Tak se přeci jen rozhodl odejít…

Otočil se a rázně stoupal po schodech zpět do svého pokoje.

Co jsem sakra čekal? Že tu zůstane? Se mnou? Začínám být směšně naivní…
Tohle by bylo na první stránku Denního věštce! „Draco Malfoy je zklamaný z odchodu Harryho Pottera.“
Sakra!

------

Harry se fascinovaně rozhlížel kolem sebe. Vše je tu mnohem krásnější než se z okna mohlo zdát. Stromy vyšší, tráva je zelenější…
Jen tak kráčí po pěšince, ruce svěšené volně podél těla… a dýchá... vdechuje všechnu tu nádheru hluboko do plic…

Ani neví jak dlouho se tu prochází, proto si až náhle uvědomí, že už je vlastně tma… Podíval se směrem k domu, v jednom okně se svítí. Jen v jednom…

Měl bych se asi vrátit. Tohle se mi bude těžko vysvětlovat…
Vyrazí tedy zpět, ale sotva udělá pár kroků, prudce se zarazí.
Pár metrů před ním stojí zářivě bílý jednorožec…

Snad i na nějakou dobu ztratil dech, stojí jako opařený…

Zvíře udělá pár ladných kroků směrem k němu… teď jsou od sebe asi dva metry…

Harry se vpíjí do těch onyxově černých očí a není schopen si zaboha vzpomenout na něco, co by měl udělat…
Sakra, vždyť se to ve škole přeci učili… Jak se chovat k jednorožcům…
Ale tenhle je jiný, jiný, než doposud viděl…

Lehce pohodí hlavou… a Harryho na okamžik oslepila záře perlově bílé hřívy… chtěl si zakrýt oči, ale skoro se uhodil tou sněhobílou lilií, kterou stále svíral v ruce… Jak to, že si to neuvědomil?

Ale až teď mu došlo, na co to zvíře celou dobu hledí… Že by snad právě ta… květina?
Opatrně a velmi, velmi pomalu natáhl paži před sebe…
Na…

Nic…
Žádná reakce…

Nebo že by… ano?
Další lehký krůček. Sklonil svou bělostnou hlavu tak, že rohem směřoval přímo na Harryho… a nebo na ten květ…
Trochu se natáhl a dotkl se špičkou rohu přímo lilie. Ta se v okamžiku celá rozzářila…
Harry jen fascinovaně sledoval, jak se barva opět vrací do normálu… i když jakýsi nadpřirozený třpyt na listech i okvětí zůstal…

Tak a co teď, hm?
Chtěl ji znovu nabídnout jednorožci, ale ten ho předběhl… Chvíli se díval na rostlinu a pak prudce kývl hlavou směrem k jedinému světlu ve zdech Malfoy Manor… k oknu jeho jediného obyvatele…

A ještě než se stačil Harry podivit nad absurditou celé situace, jeho kouzelný společník pomaličku odcházel…

To mělo znamenat, že mám tu kytku dát Malfoyovi?
Cože??

No i když… tady je možné všechno, tak proč vlastně ne…

---------

Draco ve svém pokoji upíjí bílé víno.
Tak Potter je pryč… Jsem tu zase jen já a Deafy, tudíž v podstatě sám… sám v tomhle prokletě velkým domě!

Asi by běl jít zabezpečit dveře na noc… nebo až za chvíli? Třeba se ještě vrátí…

Blbost!

Dopije obsah sklenice a zvedne se od stolu.
V tom však zaslechne zaťukání.
Udiveně se zadívá na dveře a pro jistotu si připraví do ruky hůlku.

„Dále…“

Dveře se pootevřou a do místnosti vstoupí Harry Potter, zřejmě překvapený sám sebou, že dokázal Dracův pokoj vůbec najít.
„Ahoj…“

„Ahoj… co… co tu děláš?“ zeptá se Draco.
„No…“
„Tedy promiň… ale já myslel, žes odešel… jako úplně…“ dodá ještě zmateně.
„Jak to? Já… no vlastně… chtěl jsem se podívat do zahrady, víš…“ mluví potichu, že ho skoro ani není slyšet.

Na to se Draco vyloženě rozřechtá. Jak moc ho sebralo, když si myslel, že Potter odešel… a on zatím jen… Vážně hloupé…
Ale on takový smích asi nepůsobí na Harryho zrovna dobře…
Radši rychle zmlkne: „Promiň…“

„To je to jako tak vtipný?“
„Ne to ne… to nic, prostě… to neřeš…“
Harry pozdvihne obočí, snad čeká ještě něco dalšího, ale když nic nepřichází, rozhodne se tedy pokračovat v rozhovoru…

„No, neruším?“ pohledem sklouzne k láhvi vína na stole.
Draco se zadívá stejným směrem.
„Ne ne… můžu ti nalít?“

Chvíli váhá… přeci jen… ale pak kývne. Přejdou tedy ke stolu.
Blonďák vyčaruje druhou sklenici a nalije hostovi i sobě.
Nikdo nic neříká, jen se na sebe dívají…

Najednou si Harry uvědomí, proč je tu. Zvedne ruku s lilií:
„Já… něco jsem ti přinesl…“

Škoda, že některé chvíle nejdou zastavit. Je si jistý, že teď by to určitě udělal. Výraz těch stříbrných očí se nedá popsat. Dívá se na květ, jako by byl to nejpodivnější a zároveň nejkrásnější, co kdy viděl… a třeba to i tak je…

„No, já vím, že se to asi moc nehodí… ale víš… bylo to zvláštní…“ snaží se Harry svůj počin odůvodnit, když už je ticho mezi nimi neúnosné…
Ale nedořekne. Malfoy stále konsternovaně hledí na lilii, vypadá i, že chce něco říct… spodní ret se mu neznatelně chvěje…
„Ty… kdes jí… tys potkal…?“ šeptá jak nejtišeji dovede.